Mnich a jeptiška
Když si pozorně prohlédnete některou z turistických map Děčínska, můžete si všimnout četných
značek skalních útvarů podél řeky Labe.
Někde v místech, kde je značka železniční stanice Dolní Žleb, můžete najít skalní věž
jmenující se Jeptiška. Naproti ní, na pravém břehu Labe, naleznete Mnicha.
I v reálu jsou tyto skalní věže dobře viditelné (hlavně Jeptiška) a pokud se do těchto
končin podíváte, možná pocítíte velký smutek a srdce se Vám sevře úzkostí.
Proč tomu tak je Vám poví tento příběh.
Bozi vědí, jek se to mohlo stát: na výšině sedmihorské uhasl posvátný oheň bohyně Morany,
která střežila nejspanilejší z dcer děčanského kmene, rusovlasá Merlina.
Úzkost padla na všechen lid, co sídlil v údolí Bílé vody, která pak byla nazývána řekou Labe;
strachovali se msty Moraniny a nevůle černobohů. Bázeň jímala donedávna pokojné domovy rodu,
z nějž vzešla neblahá služebnice.
Po široširé krajině roznesly jarní větrové zvěst o mrtvém ohni v Sedmihoří. Z hluboké rokle,
odkud nikdy neodcházela temnota, vyšel zlomocný kouzelník, křivohubý zakrslý Stragomir,
vyděděnec nebes i pekel; skrývaje živou jiskru v dlouhoprstých pařátech stanul v podvečerní
hodině nad Merlinou. Hořekovala, tváří na plochém kameni, a smolní havrani doprovázeli její
nářek zlověstným skřekem.
Hrůza zahltila nebohou: za nový oheň vyžádal si kouzelník její panenské srdce, zaslíbené
Amaragovi, urostlému jinochu jasných zraků, pýše a naději starého rodu, jenž byl usazen
při horním toku řeky, bdělému strážcí ohně, který dnem i nocí hořel na pravém břehu.
Vzkřikla panna zoufalstvím a rvouc si vlasy vrhla se do šera sedmihorských hvozdů, aby se
spasila. Nedbala řezavého smíchu kouzelníkova, nedbala černé noci, naplněné řevem lítých
šelem a jekotem skalních běsů. Prchala, prodírajíc se divokými křovisky, a jedovaté ostny a
ostré kameny jí rozdíraly tělo.
Zkrvavená padla na bahnitý břeh zpěněného potoka, vzývajíc duše zemřelých předků.
Mlčeli však, odvracejíc se od nehodné služebnice. Tu povstala Merlina a hořce plačíc,
potácela se dál. Sotvaže vkročila do javořiny, zaklel ji Stragomir ve vysoký ztepilý strom a
pak se propadl do tmy.
Sedmihoří zamlklo a noc černá a hrozivá se otevřela nad pralesy.
Krvavé i nekrvavé žertvy přinášel Merlinin lid bohům, dědkům svým a slunci. Aby se
rozpomněli na jejich padlou dceru a ochránili ji před Moranou, aby dali roznítit nový oheň a
bohyni smrti, zimy a neštěstí usmířili.
Neumlkal pláč a kvil Merlinin, neutuchalo žaluplné volání o pomoc. Ve dne v noci chvělo se
rašící listí javoru a drobounká, zelenavě žlutá kvítka bolestně vzdychala. Když křídlaté
plody očarovaného stromu se rozletěly s větry, bílá oblaka naplnila se slzami nešťastnice a
skropila hlavu Amaragovu.
Nepokoj a temné tušení vyvstalo v duši jinochově. Vysoko vyšlehly plameny posvátného ohně a
srdce milencovo uzřelo milovanou: bědující, vězněná v silném těle javoru prosila o smilování.
Zaúpěl Amarag, ale než prochladlý větry a Bílá voda byla spoutána ledem, pozvedli se
nejchrabřejší všech rodů na horním toku řeky a táhli s rozhněvaným Amaragem proti proudu.
Stydnoucí země se třásla pod jejich kroky, bojové písně a bujarý pokřik válečný se mísil s
řinčením nabroušených zbraní.
Vyslal Stragomir hejna svých zlolajných pomocníků, aby zastrašili bojechtivý lid, ale
vraceli se k němu skučíce jako spráskaní psi: byli bezmocní proti spravedlivým, jež zocelila
svornost a láska.
Znetvořen vztekem z bezmoci vysunul se Stragomir z černé rokle a jal se s pobouřeným lidem
vyjednávat. Slíbil navrátit Merlině lidské tělo, přislíbil odevzdat živý oheň do rukou
statečných, ale jedno si vymínil: Merlina musí obezřele bdít nad novým ohněm na levém břehu
Bílé vody, naproti Amaragovi, a jejich ohně nesmí zmrtvět, jinak na věky propadnou temným
mocnostem horským.
Uvěřili všichni bezelstnosti Stragomirově, rozradostnění přijali od něho živou jiskru a
zblaženou Merlinou se s jásotem navrátili domů. Blahořečíce božstvu a slitovným dědkům
obětovali jim, plesali a pěli svaté zpěvy díkůvzdání. A na levém břehu Bílé vody rozhořel
se veliký oheň, aby svítil k poctě uraženém bohyně a ku blahu všeho lidu.
Věrně a ostražitě střežila rusovlasá služebnice vzácný oheň, denně při slunce západu poklekla
na náhorní plošině a modlila se vroucně k dobrotivému božstvu. Aby vlídně shlíželo na ni a
na Amaraga, aby je neopouštělo.
Čas plynul a blížila se krutovláda bohyně zimy.
Jednoho bouřlivého večera vyrazily z divokých skal mrazivé větry a sluhové Stragomirovi
je zahnali ledovými pruty k hornímu toku. Zběsilá vichřice vrhla k Merlininu ohni a smetla
jej s posvátných kamenů; poté s řevem přelétla mrznoucí řeku, a než nastal půlnoc, zhasl i
oheň nešťastného Amaraga.
Strašlivá temnota zastřela údolí Bílé vody a všechny zachvátila dusivá hrůza. Když pak vyšlo
teskné zimní slunce a vybledlými paprsky ozářilo ztichlou krajinu při horním toku, s
ustrnutím zahleděly se starobylé rody v posvátná místa na obou březích; neboť tam kde ještě
včera plály mocné ohně Merliny a Amaraga, trčely z pustých kamenitých plošin dvě pískovcové
skály. A oči děsem zkalené poznaly v nich podoby svých navždycky ztracených dětí.
Přešly věky nad divukrásnou krajinou vzdělanou kdysi a zušlechťovanou rukama předků.
V prach a nicotu obrátily se jejich kosti, se zbožností a úctou uložené pod šeré mohyly.
V zapomnění upadl osud mladých a nadějeplných ratolestí hrdých kmenů, Merlina a Amaraga.
Ale dlouho, předlouho ještě košaté stromy javorové lkaly pod hlubokými hvozdy sedmihorskými
a dlouho tu vázly kroky osamělých poutníků. Každému, kdo pak pod pískovcové skály na horním
toku vstoupil, sevřelo se srdce nevýslovnou úzkostí.
Teprve v dobách křesťanských, kdy už temena obou skal byla dávno změněná slunce, větry a
vodou, zahleděl se kdosi v tklivém rozjímání na kamenná těla milenců a nazval tyto smutné
skály Jeptiškou a Mnichem.
A ta jména jim zůstala podnes.